Proč bys mě měla naslouchat?
Vím, jak ti je.
Protože jsem byla přesně tam, kde jsi teď.
Měla jsem strach. Strach udělat chybu. Strach z konfliktů. Strach z kritiky. Strach, že zklamu.
Snažila jsem se mít všechno pod kontrolou. Vyhovět druhým. Být hodná, spolehlivá a silná.
Potlačovala jsem to, co jsem cítila, protože jsem věřila, že když budu dělat všechno správně, všechno bude v pořádku.
Jenže uvnitř jsem byla unavená. Provázely mě pocity viny, nejistoty a pochybností o sobě.
Namlouvala jsem si, že žiji ve vztahu, kde je mi dobře, protože mi zajišťuje bezpečí. Pochybovala jsem, že bych sama sebe dokázala chránit.
Bála jsem se změny, obětovala jsem své potřeby a přizpůsobovala se, jen aby byl klid.
A víš, kam mě to dovedlo?
Vztah se rozpadl a já měla pocit, že zahynu.
Cítila jsem se ponížená, zoufalá a hlavně k smrti vyděšená, že sama nepřežiju.
Přežila jsem.
A tehdy mi došlo, že to, co jsem dříve považovala za bezpečí, bylo ve skutečnosti jen přežívání. Jako kdybych celý život dýchala jen polovinu vzduchu.
Pochopila jsem, že moje neustálá snaha kontrolovat všechno kolem mě mě vyčerpávala a odváděla pozornost od toho nejdůležitějšího – ode mě samotné.
Neuměla jsem poznat, co potřebuji, říct si o to a chránit své hranice.
Místo sebe jsem zachraňovala všechny kolem.
Kdybych tehdy rozuměla tomu, co mi moje emoce říkaly, ušetřila bych si mnoho bezesných nocí.
Právě proto jsem dnes tady.
Aby ses přestala cítit jako někdo, koho je potřeba opravit, a začala v sobě objevovat člověka, který se umí chránit.
Ty totiž nejsi rozbitá. Jen jsi dlouho žila bez skutečného pocitu bezpečí. A to nejdůležitější, co můžeš znovu objevit, je důvěra, že se můžeš opřít sama o sebe.
